Je pozdní středeční odpoledne, v etiopské Awasse vládne čilý ruch. V areálu místní policejní stanice posedávají muži i ženy v modrých uniformách. Po pravé straně vidíme budovy policejní stanice, nalevo od vstupní brány se krčí malý domek s českou a evropskou vlajkou, který slouží jako útočiště pro obchodované děti.
Etiopie je jednou z nejchudších zemí světa, většina obyvatel musí tvrdě pracovat, aby uživila sebe a svou rodinu. Ženy pracují na polích, obdělávají půdu a vyrážejí s přebytky na trh. Dobytek mají často na starosti děti, většina z nich chodí denně pro vodu i několik kilometrů, společně s ženami se starají o zásoby dřeva na vaření a starají se o mladší sourozence. Děti pak často nechodí do školy, jejich podíl práce je pro rodinu nepostradatelný. Místním rodičům není většinou budoucnost jejich dětí lhostejná, ale nemají možnost volby. Posílat děti do školy stojí hodně peněz a těch se nedostává. Není proto překvapením, když rodiče využijí možnosti poslat děti na studia do města. Zaplatí poručíkovi nemalou částku peněz v domění, že se o děti postará. Děti se do města skutečně dostanou, ale místo ve škole končí v různých dílnách, jako pouliční čističi bot nebo se živí prostitucí. Běžné jsou i případy, kdy rodina dítě skutečně překupníkům prodá, nemají totiž dost na uživení všech členů domácnosti a doufají, že se dětem ve městě povede lépe. Převážnou většinu dětí tento „happy end“ nikdy nepotká.
Podobnou situaci prožili i dva malí obyvatelé útulku pro obchodované děti. „Jmenuju se Ashenafi, je mi 8 let. Do města jsem přišel s kamarádem před týdnem. Otec mi zemřel, když jsem byl ještě malý. Mám ještě čtyři sourozence, maminka se o nás stará dobře, ale moc toho nemáme. Často jsem měl hlad. Tak jsem utekl do města, abych si našel práci a mohl jim posílat peníze. Nic jsem ale nesehnal, nikdo mě nechtěl zaměstnat. Neměl jsem kde bydlet, tak jsem spal na ulici. Tam mě našli policisti a odvedli mě sem. Nejdřív jsem se bál, že mě zavřou. Ale odvedli mě sem, kde jsem se mohl umýt a vypsat na měkké posteli. Taky jsem dostal najít. Jedna paní mi vysvětlila, že když budu chtít, pomůžou mi dostat se zpátky domů.“ vypráví mladý cestovatel. Oba chlapci prožili ten z těch pozitivnějších příběhů. Nikdo je nenutil pracovat v nelidských podmínkách i více než deset hodin denně za minimální plat, jako to bývá u obchodovaných dětí.
